Zaniklé a ohrožené kostely

RICHARD DRURY

Tato publikace mapuje významný projekt „Zaniklé a ohrožené kostely“, organizovaný od roku 2012 v rámci osvícené spolupráce mezi Plzní 2015 Evropského hlavního města kultury a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.

Cíl projektu spočívá v aktuálním reflektování dnes opuštěných kostelů, které kdysi představovaly živá „ohniska“ lidského, respektive duchovního života. Studenti z ateliéru Sochařství FDU LS profesora Jiřího Beránka pracovali v těsném dialogu se sakrálními památkami západních Čech, kde vytvořili díla oživující povahu i paměť dané lokality. Místo pohodlí vytápěného ateliéru a sezení u virtuálního světa před počítačovými obrazovkami se tito studenti vydali do nechráněného terénu, kde v chladném průvanu skutečných kulturních souvislostí vypracovali svou tvůrčí odpověď na zvolené místo. Tím symbolicky poukazují na devastaci, viditelnou i neviditelnou, která se tu v minulosti odehrála. Ponořit se do problematiky skutečných sociokulturních souvislostí, zápasit s podmínkami, které lze v mnoha smyslech označit za „nelehké“ a následně uskutečnit dílo, které místo svého vzniku vyzdvihuje z temnoty zapomínání směrem ke světlu rehabilitačního myšlení, to je podle mě snad vůbec to nejpřínosnější, čím se může mladý umělec zabývat při formování vlastních zásad a postupů. Zjevně tu nejde o formální úkol, ale o cenné poznání a ještě cennější sebepoznání. Měl jsem tu čest pronést úvodní řeč na zahájení projektů Jakuba Hadravy, Veroniky Konturové, Vojtěcha Soukupa a Kristýny Kužvartové. Atmosféra na každém zahájení byla vždy naprosto nezapomenutelná.

Projekt „Zaniklé a ohrožené kostely“ navazuje především (ale nejen!) na rozrůzněnou moderní tradici landartu. Landart neboli „zemní umění“ vzniká ke konci šedesátých let dvacátého století ve Spojených státech amerických jako součást tehdejšího zájmu umělců o tvorbu myšlenkově a fyzicky zcela závislou na místě vzniku, a to především mimo tradiční prostředí muzea umění. Dílu, které se tvoří neodmyslitelně od kontextu takového místa, se od té doby říká „site specific“. Šlo nejen o posun směrem k „velkému prostoru“ přírody, ale i o použití materiálů, historicky považovaných za neumělecké, například zemina, hlína, asfalt, beton a sníh. Umělec tím vstoupil do nového podnětného vztahu s „divokou“ krajinou, ale také s krajinou současného velkoměsta. Díky tomu vznikl nový způsob tvůrčího vnímání civilizačních souvislostí člověka – slovy přední osobnosti amerického landartu Roberta Smithsona: „Chodníky, díry, zákopy, hrboly, hromádky, cesty, příkopy, silnice, valy, atd., všechny mají estetický potenciál.“ Oproti přenosnému dílu klasického sochařství může v landartu vzniknout dílo, vyjádřené například jako zásah přímo do terénu. Výsledkem je, že místo toho, aby divák sochu obcházel, je mnohdy dílem landartu naopak sám obklopený a vybízený k tomu, aby citlivěji vnímal širší prostředí kolem sebe.

Umělecká tvorba vzniklá v přímém dialogu s krajinou je v českém kontextu spojena především s generací sedmdesátých let dvacátého století. V Čechách souvisí fenomén landartu nejen se soudobými projevy na mezinárodní scéně, ale také se skutečností, že s nástupem represivního normalizačního režimu byla řada umělců násilně „vytlačena“ z oficiální scény a musela hledat alternativní místa tvůrčí činnosti a vzájemné konfrontace mimo ideologicky střežená kulturní centra.  Klíčová postava českého landartu Jiří Beránek ve své tvorbě působivě odkrývá průsečík mezi přírodními živly a lidskou osudovou dráhou. Symbolicky tak znázorňuje skutečnost, že člověk je pouhým – byť vzácným – fragmentem ve velikém proudu času a přírody. Princip Beránkovy tvorby dobře vystihuje jeho výrok: „Lze polidštit pusté místo opracovaným trámem. Lze přijít a splynout. Je možno opustit.“ Jak je v Beránkově tvarosloví příkladně vidět, příznačnou řečí architektonicky cítěné monumentality a „prastarých“ geometrických tvarů k nám landart promlouvá o stálých procesech a pohybech v přírodě, o civilizační paměti lidstva a v posledních letech i o ekologických otázkách, natolik aktuálních pro současný svět.

Po předchozím historickém souhrnu je důležité podotknout, že landart není jen historickou kapitolou ve vývoji moderního umění, ale stále živým a aktuálním způsobem uvažování nad krajinou, jíž jsme všichni součástí – ať se jedná o krajinu přírodní, či civilizační. Práce studentů Jiřího Beránka dokazuje, že kulturní a ekologická „rehabilitace“ krajiny v rámci projevů landartu má stále větší význam pro současnou společnost. Svými projekty však zároveň poukazují na možnost, pořád ještě neztracenou, vzkříšení té lepší stránky člověka ve smyslu nacházení a oživování kořenů. Kořenů historických ovšem, ale v dnešním kontextu také kořenů komunitních, přírodních i duchovních. Po dlouhých desetiletích zapomínání a lhostejnosti tu máme cennou výzvu, aby si lidé naopak vzpomněli a poznali, obrazně i doslova – půdu pod nohama. To, že tato výzva pramení u mladých lidí, považuji za obzvlášť šťastné.

Všude, kde studenti FDU LS realizovali své práce v rámci projektu „Zaniklé a ohrožené kostely“, se vznášely zásadní otázky: Co jsme tu ztratili? Co ve svém nitru ještě zachováváme? Vedle víry křesťanské jde zásadně o víru humanistickou, bez níž budou nejen kostely, ale i celá civilizační krajina prázdná. Věřme tedy, věřme…

 

Richard Drury

vedoucí kurátor GASK – Galerie Středočeského kraje