Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara

nahoru >

The Calling

V Galerii Ladislava Sutnara je výstava The Calling k vidění do 30. března. Výstava prezentuje umělecká díla studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara a umělců z USA, Izraele a Belgie.

vernisáž: středa, 13 březen 2019
od: čtvrtek, 14 březen 2019
do: sobota, 30 březen 2019

Kurátorem mezinárodní skupinové výstavy o uměleckém zapálení a koncepčnosti tvorby je Jan Van Woensel.

Výstava představí tvorbu studentů fakulty a zahraničních umělců: Mōnikā Bartáčková (CZ), Eitan Bartal (IL), Kristina Bartová (CZ), Barbara Bervoets (BE), Barry Camps (BE), Patrick Conrad (BE), Kris Dewitte (BE), Lucie Frydlová (CZ), Martinka Hakenová (CZ), Vojta Kuřátko (CZ), Annie Letovich (LV), Ina Leys (BE), Charlotte Lybeer (BE), Christophe Malfliet (BE), Max Razdow (USA), Lee Ranaldo (USA), Bob Szantyr (USA), Marie Sedelmayerová (CZ), Jan Stremes (BE), Andrea Uhliarová (CZ), LG White (UK), Emerald Rose Whipple (USA)

Výchozím bodem výstavy je citace významného umělce Vita Acconciho, který řekl: „Nahlížejte na tento svět jako na bílý list papíru; prázdnou stránku. Dejte průchod snění a čmárání. Tuto stránku můžeme využít k tomu, abychom ji popsali anebo ji použili na výpočty." Kurátor Jan Van Woensel vysvětluje, že„ The Calling "je projekt, který má otevřenou strukturu a nabízí široké spektrum uměleckých děl, vizí, konceptů a filosofií. Vše se potkává v labyrintu. Výstavní plocha je otevřená, stejně jako prázdná stránka Vita Acconciho, a můžeme odtud jít jakýmkoliv směrem. Každá malba, kresba, objekt, fotografie, video a performance fungují na výstavě „The Calling" individuálně, ale společně rozhodují, kam směřujeme jako umělci, návštěvníci, lidé. "The Calling" je jedinečný zážitek.

Corita Kent byla římskokatolickou jeptiškou v Bostonu v USA. Henri Rousseau byl výběrčím daní v Paříži ve Francii. J. R. R. Tolkien byl filologem v Bournemouthu v Anglii. Walter Michiels je nezaměstnaný a žije kočovným životem v Belgii. Barbara Kruger je grafickou designérkou v New Yorku v USA. Henry Darger byl vrátným v Chicagu v USA. Bruce Wayne je filantrop žijící v Gotham City v USA. Charlotte Brontë byla vychovatelkou v Haworthu v části West Riding britského hrabství Yorkshire. Franz Kafka byl úředníkem pojišťovny v Praze. Mikuláš Koperník byl římskokatolický duchovní v tzv. královském Prusku na území Polského království.

Všechny z nich povolalo jejich umělecké zapálení.

Nedávno jsem měl tu čest být kurátorem výstavy Jaroslava Vančáta s názvem „Imagestructure" v Galerii Ladislava Sutnara. Jaroslav Vančát vytváří obrazy z tzv. digitálních maleb, tvoří instalace, od roku 1997 provádí interaktivní skupinovou performanci a je považován za prvního Čecha, který se věnuje umění založenému na algoritmech. Přesto nechce být označován za umělce. Je to teoretik. Protože existuje názor, že veškeré umění vychází z určitého konceptu, a tím potažmo z teorie, jsem se ho zeptal na rozdíl mezi umělcem a teoretikem.* Podle Vančáta teoretik pracuje na své teorii, zatímco umělec tvoří umění. Umění je tok, neustále se mění, je subjektivní, a proto nespolehlivé. Teorie se snaží dobrat sytému, koheze a jisté pravdy. Vzhledem k jeho nedokonalé povaze nelze umění podřídit nějakému systému a umění se nikdy nerovná pravdě. Ve srovnání s teorií působí umění teatrálně. Umělec sedí nad prázdným listem papíru. Hledí na něj hodiny, dny, týdny. Čeká. Pak udělá čáru –––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––– A není to ta správná čára.

"(...) Nedovedu si představit, že by někdo tak kompletně nepochopil poslední věty té knihy, a tím i základní koncepci celé té knihy."

Ludwig Wittgenstein dokončil své dílo Tractatus Logico-Philosophicus v roce 1918, v době chaosu, osobních problémů a silných traumat. Dobrovolně narukoval do rakousko-uherské armády a během první světové války zažil ty nejtěžší boje na ruské a italské frontě. Ke konci války se během jednoho roku seběhla celá série událostí: byl zajat a uvězněn; jeho strýc zemřel a bratr si vzal život (již třetí sourozenec, který spáchal sebevraždu); jeho údajná láska zemřela při leteckém neštěstí; jeho životní dílo nebylo přijato ke zveřejnění. Wittgenstein byl fyzicky i psychicky na dně a přemýšlel o sebevraždě. Nakonec se však začal věnovat zahradničení a výuce matematiky na základních školách a žil osamoceným životem na rakouském venkově. Když byl jeho těžko srozumitelný Tractatus v roce 1921 konečně vydán, Wittgenstein jej tvrdošíjně odmítal jakožto pirátské vydání. Podle Wittgensteinova názoru totiž jeho jediný podporovatel, pedagog Cambridgeské univerzity Bertrand Russell, dílo vytrhl z kontextu a špatně pochopil. („Nejdříve jsem si myslel, že Wittgenstein je asi blázen, ale brzo jsem si uvědomil, že je to génius." – Russell, 1911) Wittgenstein, který byl z pohledu této elitní instituce věnující se akademické filozofie považován za marginální osobu, se raději dál sám upozaďoval, než aby se přizpůsobil.

„(...) Jednou jsem asi udělal velkou chybu – myslím, že to bylo v časopise Frieze, ale teď si přesně nevzpomínám – když se mě reportér ptal na Richarda Serru a já odpověděl: Daleko víc by se mi líbilo, kdyby když člověk vejde do jeho „Torqued Ellipse", stál uvnitř stánek s párky v rohlíku. Abyste tam měli co dělat. Kdyby si to Richard Serra přečetl, asi by po mě nejradši skočil." Pro Vita Acconciho spočívá význam architektury v prožívání času, který má člověk v daném fyzickém prostoru k dispozici, nikoliv v hmatatelné přítomnosti tohoto konkrétního prostoru. Čas je významným a opakujícím se motivem celé jeho kariéry. Začínal jako básník a svůj čas na psaní odměřoval přesnou délkou chůze od křižovatky 14. ulice a 7. avenue na křižovatku 14. ulice a 6. avenue v New York City. Tím se doba psaní stala ekvivalentem doby čtení a Acconci tak vytvořil stálé propojení obou těchto prožitků. „Vždycky budu ten, kdo vytvořil Seedbed, a myslím si, že jsem udělal chybu – zničilo mi to život (...)" Existuje zajímavý příběh jednoho nepříliš úspěšného avantgardního básníka, který zapadl. Na krátkou dobu se ale proslavil něčím, co bychom dnes mohli označit jako performance stylově předcházející Basu Janu Aderovi. Vylezl nahoru po žebříku instalovaném v galerii nebo jiném prostoru, kde se mohli scházet lidé, seskočil z něho a během letu recitoval poezii. Když přistál, s přednesem skončil a začal znovu: vylezl na žebřík, seskočil, recitoval, přistál a to vše znovu a znovu, do úplného vyčerpání. Nikdy se přitom během svého pádu nemohl dostat až na konec básně, ačkoliv nebylo zcela jasné, zda báseň začátek nebo konec vůbec má. Postupně četl rychleji, mluvil hlasitěji, dýchal více ztěžka, šplhal pomaleji, padal nemotorněji. Na jednu stranu se prostřednictvím absurdního činu kamikadze, resp. jeho simulací, snažil vzdát anti-hold metafyzickým básníkům 17. století. Na druhou stranu bylo jeho záměrem otevřít hranice poezie dimenzím prostoru, času, ducha a těla. Vlastní báseň se tak postupně stávala méně důležitou než koncept nezvratné neuskutečnitelnosti básně, což lze považovat za podtón celého díla tohoto muže; selhání umění jakožto forma umění.

(...) nebo větší zaměření na existenciální nihilismus; neustálé selhávání jako podmínka života

Jan Van Woensel

* Pokud obrazu předchází koncept obrazu, není pak obraz výsledkem koncepčně podmíněné evoluce, která odráží evoluci teoretických myšlenek, i když se obraz od konceptu nevyhnutelně odchýlí? Můžeme tvrdit, že obraz, nebo jakékoliv jiné umělecké dílo, je unikátním důsledkem nějakého konceptu? A že je vždy nedokonalé?

Foto: Marie Plná

FUD bile logocz

eu

evropská unie

evropský fond pro regionální rozvoj

investice do vaší budoucnosti

sociální sítě

facebook

youtube

 

adresa

univerzitní 28, 306 14 plzeň

www.fdu.zcu.cz

GPS: 49°43'30.7"N 13°20'54.7"E

vnější vztahy a informace k přijímacímu řízení
pro zahraniční uchazeče

mgr. markéta kohoutková

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

tel / 377 636 716

fax / 377 636 702